Caligo - Kapitola 1

Dasda120

Autor: Dasda120

Korektoři: Není k dispozici

Vytvořeno: 23.08.2014 21:53
Kategorie: Ostatní
Zobrazeno: 1589x
Komentováno: 18x

Obrázek - Caligo - Kapitola 1

Předmluva:
Tento příběh je pro vás. Zdá se, že velká spousta lidí by měla zájem o příběh zatím neznámého hrdiny, který prožije velká dobrodružství. Takže jsem se trošku ponořil do hlubin mé mysli a stvořil pro vás první kapitolu. Užijte si jí, jelikož bez vás, mých fanoušků by nevznikla. Proto ji věnuji VÁM VŠEM. :)

Kapitola 1 – Mlha
Zase ráno. Za oknem se převaluje šedobílá, hustá mlha. Stejná, jako je každé ráno, odpoledne i večer posledních 60 let. Já už jsem se narodil do téhle zamlžené doby. Včera mi bylo 18. „Jak já nesnáším pondělky.“ Zamyslel jsem se a začal se oblékat. Studuji totiž třetí ročník střední školy. Nejsem nijak výrazným a ani zajímavým člověkem. A teď k té mlze, ale jak mám začít. Asi začnu hezky od začátku. Prý přišla z ničeho nic. Prostě se najednou z ničeho nic objevila a od té doby tu je. Ta mlha pokrývá celý svět a halí ho do své šedé náruče, jako by chtěla celý svět udusit. Snad jen vrcholky Himalájí jsou nad ní. Občas pravda trochu prořídne, ale to se stává tak vzácně, až to snad možné není. A také se od té doby začali ztrácet lidé. Ze začátku se ztratil jeden, či dva po delší době. Vzácně se stalo, že zmizela celá rodina, ale časem to bylo horší a horší. Mizelo čím dál tím víc lidí. A zase se stalo něco zvláštního. Před 5 lety to vše ustalo. A asi před dvěma dny zmizelo celé malé městečko, jako kdyby se po něm zem slehla. Ten, jehož pohltila mlha, už nikdy nebyl spatřen...


No nic, je čas vyrazit do školy. Zkontroloval jsem, jestli mám u sebe všechny důležité věci a vyrazil na zastávku. V půl osmé už jsem seděl v autobuse. Den za dnem, rok za rokem. Všechno bylo stejné, bílé a ponuré. To jsem však ještě netušil, jak moc se to dnes změní. Na dnešku bylo něco hodně divného. Ve vzduchu bylo cítit slabé napětí, jako před bouřkou. Vzduch se zdál hustý, skoro by se dal nahmatat. Autobus si to uháněl směrem do centra a jako každé ráno byl celkem narvaný. Nevadilo mi to, jelikož jsem nastupoval vždy na první zastávce a vystupoval až skoro na poslední, tudíž o místo k sezení nebyla nouze. Jako každý den jsem poslouchal svou oblíbenou muziku a pozoroval, jak se za sklem míhá ta hustá bílá břečka. Chvilkami to vypadalo, jako bychom spíš pluli vodou, než jeli autobusem. Na okamžik se mi zdálo, že jsem viděl něco, co se rychlostí vyrovnalo autobusu, ale přísahal bych, že se nejednalo o auto. Spíš jako kůň nebo obrovský pes, jenže nic takového by nedokázalo běžet takovou rychlosti. Najednou mi začalo zvonit v uších a vzduch se naplnil děsným kvílením, které rozechvělo i sklo autobusu. Světla začala z ničeho nic poblikávat, jako tep srdce nějaké obří příšery. Poté už si pamatuju jenom tmu, hučení a obrovský tlak. Jediné, co mi problesklo hlavou bylo to, že určitě zemřu. Svět se rozplynul a já omdlel.


Když jsem se probudil, byla všude okolo mně tma. Byla tak černá, že jsem si neviděl ani na špičku nosu. Vzduch byl vlhký, zatuchlý a naplněný strašným puchem rozkladu, krve a smrti. Začal jsem okolo sebe naslepo šmátrat. Zem byla dost nerovná a vlhká, jako v nějaké jeskyni a ne jako podlaha autobusu. Ani silnice to být nemohla. V tom jsem ucítil něčí ruku. „Jste na živu? Haló? Je tady někdo?“ volal jsem z plných plic. Odměnou pro mě však byla jen vlastní ozvěna. Zatáhl jsem za tu ruku. *Třeba mě jenom neslyší. * Najednou jsem si uvědomil, že to, co držím, je jenom ruka. Nic víc. Mohl jsem s ní hýbat všude. Když mi to došlo, tak jsem jí zahodil co nejdál, jak jsem mohl a přes rameno se vyzvracel. Chvilku mi trvalo, než jsem se vzpamatovat a začalo mi to trochu přemýšlet. *Kde to sakra jsem. Tohle není normální místo. Jak se odsud asi dostanu.* Z mých myšlenek mě vytrhl podivný zvuk. Temné, hluboké vrčení... šoupavé kroky, které se pomalu ale jistě blížily. Pak jednou strašlivý zápach, jako z několik let nemyté jímky na odpad z kafilérie. Vzduch znovu zhoustl, pak začal kvílet a já znovu omdlel. Propadal jsem se nekonečnem. Jediné, co si z toho pamatuju, byla postava padající se mnou.
Prudce jsem otevřel oči. Seděl jsem stále na stejném místě v autobusu. Bylo to sotva několik málo vteřin potom, co jsem omdlel. „Asi jsem usnul nebo co. To byl ale hnusný sen.“ V tom jsem zaslechl to zlé vrčení. Ne, počkat. Žádné vrčení ale křik. Hysterický jekot nějaké ženy. A další. Taky jsem slyšel vzlykání, pláč a nadávky. Autobus stál. Začal jsem se rozhlížet, proč je tu takový rachot a hluk. Chtěl jsem si sundat sluchátka, ale žádné jsem neměl. Rukou mi však projížděla nepříjemná tupá bolest. Podíval jsem se na ni a málem se zhroutil. Na ruce mi chyběly tři prsty. Rána kupodivu moc nekrvácela, ale i tak to byl odporný pohled. A to jsem nevěděl, že pár metrů ode mě je ještě něco horšího. Na zemi, uprostřed autobusu, ležel muž. Ruce i nohy byly odtrženy od těla, kosti zely z rány jako nějaké větvičky a z pahýlů stále pomalu vytékala hustá černá krev. Hlavu jsem neviděl vůbec. Vypadalo to, jako kdyby mu ji ukopl nějaký obr, protože byly vidět obratle. Z nich visela mícha jako provázky marionety, které někdo přetrhal, či přeřezal. Hrudník a břicho byly rozpárané a všechny vnitřnosti byly venku. Srdce bylo rozdrcené, skoro jako kdyby ho rozmačkala obrovská ruka. Střeva visela z madel a cosi z nich vypadávalo. Všechny ostatní orgány ležely rozházené po celém autobuse. Krev byla snad všude a vypadalo to, že snad není jenom z jednoho člověka. Ten smrad, který se rozléval pomalu od těla, byl k nevydržení. Začal se mi zvedat žaludek, ale nezvracel jsem. Zásadně doma nesnídám a myslím, že tentokrát to bylo dobře. Navíc už jsem obsah vyhodil v tom tmavém světě. Byl jsem dost překvapen, ale většina lidí se zdála v pořádku, jen těch pár co sedělo okolo mě byli pořezaní nebo měli odřeniny a šrámy. Všeobjímající pocit zmaru a smrti dokresloval havran, který začal někde poblíž krákat.
Než jsem se stačil trochu vzpamatovat, do prostoru pro cestující se vřítil řidič. Měl na hlavě tržnou ránu, ze které dost krvácel. „Co se tu ksakru stalo? Kdo mi to...“ Větu však nedokončil, protože si všiml těla na podlaze, spousty zmatených, vyděšených a poražených lidí. Otočil se na podpatku a vyběhl do kabiny řidiče. Chvilku bylo slyšet jeho hlas, kterým něco drmolil do vysílačky. Pak se vrátil a řekl silně rozrušeným hlasem: „V-vy, co můžete sami chodit, vezmete ty, kteří nemohou a vyneste je ven. Pomoc už je na cestě.“ Jak to dořekl, skácel se k zemi. Skoro ve stejnou chvíli jsem zaslechl zvuk blížící se houkačky. „To byla ale rychlost.“ Pomyslel jsem si pro sebe. Lidé začali vystupovat a motat se okolo autobusu. Spolu s několika lidmi jsem vytáhl řidiče a další dva lidi ven. Když jsme vynášeli posledního, všiml jsem si jakéhosi tmavého stínu za autobusem, ale jakmile jsem mrknul, zmizel. V tom mne popadla čísi ruka. Vyjekl jsem a začal jsem mlátit kolem sebe. Byla to ale ruka zdravotníka, který mne chtěl ošetřit. Položil mě na lehátko, chvilku něco hledal a pak jsem ucítil slabé bodnutí, chladivý pocit se mi začal pomalu rozléval do celého těla a skoro okamžitě jsem začal usínat. Pak už to šlo všechno ráz na ráz. Svět se začal rozmazávat, víčka se blížila k sobě a najednou jsem spal klidným bezesným spánkem. Nevím kolik času uběhlo, ale vím, že když jsem se probudil, ležel jsem v nemocničním pokoji a byl jsem napojen na změť drátů a hadiček. Pravou ruku jsem měl ovázanou. Všiml jsem si, že mi chybí jen jeden prst, ne tři, jak jsem se domníval. Rozhlédl jsem se okolo. Bylo tam okno, ale venku byla tma. U mé postele nikdo nebyl. Jak by taky mohl být. Neměl jsem moc přátel a rodiče už nežili. Zavřel jsem oči a zase jsem se ponořil do uklidňující náruče spánku. 


Probudil jsem se až dopoledne nebo možná odpoledne druhého dne. Oknem prosvítalo dovnitř mdlé denní světlo a byli slyšet ptáci švitořící na stromě kousíček za oním oknem. Omámený jsem se posadil a rozhlédl se. Na první pohled se od včerejška nic nezměnilo. Jediné, co bylo divné bylo asi to, že nikde nikdo nebyl. Najednou se začalo ozývat praskání a kvílení, jako když někdo tříští sklo. Malí kousek od mé postele se začala rozevírat jakási puklina, kterou dovnitř proudily paprsky jasného světla. Pak se ozvalo hlasité prásknutí a na místě puklina stála dívka. Vypadalo to, jako osoby měla křídla. Musela být anděl nebo něco takového. *Třeba je to smrt a přišla si pro mě, když jsem jí včera utekl z pod kosy.* Pomyslel jsem si. Chtěl jsem něco říct, ale z mých úst nevyšel ani hlásek. „A je po mně.“ Řekl jsem si v duchu.

Komentáře

Pro přidání komentáře se musíte přihlásit.

1 2

avatar of Xavierus
Uživatel
     
30.04.2015 10:23 | # 18

Xavierus

Skvělej mysteriózní příběh plný mlhy a tajemství. Doufám že se dočkám dalšího pokračováni, ba dokonce i konce

三味線-Šamisen
avatar of Amiona
Uživatel
   
28.08.2014 20:17 | # 17

Amiona

je to čistejšie a lepšie, dobre čitateľné s napätím. Fajn práca :)

Amiona
avatar of Dasda120
Redaktor
     
26.08.2014 22:53 | # 16

Dasda120

Děkuji Kene. Od tebe me to těší dvojnásob. :)

Volí si chodec stezku,nebo stezka chodce?
avatar of TheReaper
Uživatel
   
26.08.2014 21:54 | # 15

TheReaper

Dobrá práce Dasdo :D

avatar of amarant1997
Uživatel
   
26.08.2014 00:28 | # 14

amarant1997

Páni opravdu jsem se do toho začetl.... Doufám že brzo bude další díl! :))

avatar of Mafian
Uživatel
     
25.08.2014 01:07 | # 13

Mafian

Pořád je tam ta zbrklost, ale už dá se to číst, což se o původní ukázce říct nedalo (vážně to byl děs :D). Hádám to na prvotinu, jelikož plácáš jeden obraz vedle druhého, což tvoří nesourodý žmolek (plný zbytečné explicity, skutečně jsou střeva a další orgány nutné?), navíc používáš i slova, která by se objevovat v knize ani neměla (do očí mě několikrát praštilo například slovo "najednou", které naprosto likviduje tempo plynoucího příběhu, což by zkušený autor věděl)... ;)

Eikichi Onizuka, 22 let, svobodný
avatar of Ngm
Uživatel
   
24.08.2014 19:44 | # 12

Ngm

Oproti ukázce se to o dost zlepšilo. Líbilo se mi to, jen tak dál.

avatar of Amaya_Shintaki
Uživatel
   
24.08.2014 15:26 | # 11

Amaya_Shintaki

Úžasné!! Umíš opravdu dobře psát a jestli to bude takhle dobře pokračovat, tak bys to mohl poslat do nějakého nakladatelství :) Doufám že bude pokračování co nejdřív.... :)

∴Your Dark Nightmare∵
avatar of Milunnn
Správce ADB
   
24.08.2014 13:18 | # 10

Milunnn

No krása! Podle těch vylíčení si to dokážu parádně představit! Kvalitní práce, palec nahoru!!! :D

"Since we cannot change reality, let us change the eyes which see reality." -Nikos Kazantzakis
avatar of lulubell
Uživatel
   
24.08.2014 12:37 | # 9

lulubell

libi se mi jak popsal to telo:D pekny:)

Nesoudim knihu podle obalu:P Jen obcas podle Prologu:)
avatar of Atira
Uživatel
   
24.08.2014 11:46 | # 8

Atira

Od minule opravdu obrovské zlepšení, až na těch pár gramatických chybek opravdu dobré, i když trochu drsné :), těším se na pokračování.

avatar of JmanSVK
Uživatel
   
24.08.2014 01:09 | # 7

JmanSVK

Mňa to dosť zaujalo teším sa na ďalšiu kapitolu. :D

avatar of 23machy23
Uživatel
   
23.08.2014 23:49 | # 6

23machy23

Velice zajímavé dílo, moc se mi líbí. Až na nějaké gramatické chyby je dokonalé. Těším se na pokračování. :D

No rest for the wicked...
avatar of Vlarisa
Uživatel
   
23.08.2014 23:31 | # 5

Vlarisa

Zajímavé, doufám, že to nebude další dílo bez konce kterých jsem četla hafec :) Těším se na další díl.

avatar of Cloud
Uživatel
   
23.08.2014 22:53 | # 4

Cloud

Tak to bylo dobrý. Do této doby jsem nevěděla, že představa orgánú po celém autobuse bude tak pěkná :) věřím, že to bude dobře pokračovat :)

Jsou jen dvě cesty,na jedné právě stojíš a druhá ti změní život.

1 2