Let her go

Sashiko Matsuki

Autorka: Sashiko Matsuki

Korektoři: Není k dispozici

Vytvořeno: 10.02.2016 19:27
Kategorie: Články od uživatelů
Zobrazeno: 3540x
Komentováno: 40x

Typ :Jednorázovka s japonskou tématikou

Autor: Lusyneczka

 

 

   

,,Katashi? Hej Katashi!"

   ,,Huh? Promiň. To už zvonilo?"

   ,,Ale no tak. Co je to s tebou?"

   ,,Promiň mi to. Jenom jsem se zadíval z okna."

   ,,Hm. Zase tam byla?"

   ,,Huh."

   ,,Jdi jí to konečně říct chlape. Vaši rodiče..."

   ,,Ne! To nechci."

   ,,Huh?! Nechápu tě. Měl bys na ní prostě zapomenout."

   ,,Zapomenout..."

 

Nikdy jsem nepatřil mezi výjimečné studenty, i když se to po mně požadovalo. Můj otec je uznávaný lékař a má matka od nás odešla, když mi bylo 5 let. Nevěřil bych, že už je to 12 let, co odešla.  Nazval bych se průměrným studentem. Nemám hodně přátel. Nikdy jsem jich moc neměl. Nejde na věci jen tak zapomenout. Naše minulost tvoří naši přítomnost a budoucnost. Tvoří naše já. Pamatuji si ten den přesně. Den, kdy jsem uviděl své světlo ve svém šedém životě. Je to už pomalu rok a byla zrovna hodina matematiky. Nemám rád letní dny. Ten den mi slunce zářilo přímo do mého obličeje. Levou rukou jsem si lehce zakryl oči, abych mohl opsat vypočítaný příklad z tabule, ale když najednou se v mých očích zableskla červená záře. Její dlouhé červené vlasy poletovaly v letním vánku. Její modré oči odrážely sluneční paprsky a na jejím obličeji vyskočil nejkrásnější úsměv, jaký jsem kdy na dívce viděl. Jmenovala se Ayano.

 

   ,,Ale podívejme se, kdo za tebou přišel, Katashi!" zakřičel Tadao. Pomalu jsem zvednul tašku ze země a ohlédnul se směrem na dveře od třídy, kde stál Tadao a vedle něho drobná dívka.

   ,,K-katashi. M-mohu jít kousek s tebou d-domů?" zeptala se jemným hláskem.

   ,,No já..." hluboce jsem vydechl.

   ,,Jasně, že ano Emi. Katashi by neodmítl tak roztomilou dívku jako jsi ty." vyhrkl ze sebe Tadao a široce se na Emi usmál.

   ,,D-děkuji. J-jdeme Katashi?" dodala Emi a nejistě přešlapovala.

   ,,Huh." odsekl jsem a pomalým krokem jsem šel za nimi.

 

Ayano. Chodila do stejného ročníku jako já, ale chodila do umělecké třídy, která měla třídu ve vedlejší budově. Jak jsem o ní věděl? Když jsem měl dlouhou chvíli chodil, tak jsem si sedávat na venkovní prostor, který byl mezi oběmi budovami školy. Dívky z umělecké třídy měly velice prořízlá ústa. Sice nevěřím na lásku na první pohled a taky proto jsem to nechal pro tuhle chvíli být. Skončila hodina matematiky a něco ve mně doufalo, že ještě jednou tu dívku uvidím. Každou sekundu, minutu, hodinu, den, týden a dokonce měsíce jsem se díval z okna a doufal, že uvidím červený záblesk. Nestalo se tak.

 

,,Brr. Nikdy bych nevěřila, že mi bude taková zima." řekla Emi a její zuby začaly drkotat. Najednou do mě Tadao lehce šťouchl.

   ,,Brachu, slyšel jsi to? Roztomilé dívce je zima. No tak. Šup šup!" Ušklíbl se Tadao.

   ,,Huh? Nejsi na hlavu. Je jasné, že jí je zima. Je přece prosinec a navíc je mi taky zima." odsekl jsem chladně a vydechl z úst teplý vzduch.

   ,,Nechápu jak po takovém jako jsi ty, může tak roztomilá dívka jako je ona..."

   ,,To stačí,." řekl jsem výhružně a podíval se Tadaovi do očí.

   ,,Ale je to povinnost každého muže..."

   ,,Děje se něco?" Špitla Emi která stála kousek před námi.

   ,,N-ne nic Emi. Katashi by ti chtěl nabídnout svou šálu." zazubil se Tadao a rychle mi vzal šálu z krku.

   ,,Hej!" Zařval jsem.

   ,,Katashi ty jsi tak milý. Děkuji." Řekla radostně Emi a vzala mou šálu, kterou jí Tadao nabízel. Lehce jsem se poškrábal na hlavě a nechápavě se díval na usměvavou Emi.

Jednou, když jsem se díval z okna, tak jsem začal přemýšlet,  proč se vlastně pořád dívám. Červená záře odešla z mého života tak rychle, jako přišla. Nerad to přiznávám, ale zapomněl jsem. Zapomněl jsem na ní až do další osudné chvíle.

 

( před rokem )

 

   ,,Hej! Katashi nezapomeň na zítřek!" řval Tadao na druhé straně chodby. Mávnul jsem rukou a pomalým krokem jsem šel po chodbě.

   ,,Proč mi konečně nedá pokoj? Pořád mi musí dohazovat nějaké holky. Bože! Už mi vážně leze na nervy tenhle..." klel jsem pro sebe, ale najednou jsem do někoho narazil.

   ,,Sakra! Co děláš? To tě poslal on? Vážně vás zoufalé holky nenávi..." najednou jsem oněměl. Na zemi seděla rudovlasá dívka a sbírala po zemi hromadu knih.

   ,,O-omlouvám se." Řekla dívka a podívala se přímo do mých očí.

   ,,Neomlouvej se. J-já jenom...nad něčím jsem přemýšlel. Posbírám ti to," řekl jsem nejistým hlasem a kleknu si.

   ,,D-děkuji." Špitla potichu a pramínek červených vlasů, který jí padal do obličeje, si dala za ucho.

   ,,Jsou celkem těžké. Kam jsi je vůbec nesla?" zeptal jsem se opatrně a postavil se.

   ,,Do učebny dějepisu ale......" ušklíbla se.

   ,,Předpokládám, že nevíš kde je." dodal jsem.

   ,,Omlouvám se. Jsem z druhé budovy, ale zvládnu to. Ještě jednou děkuji," řekla a vzala si knihy, které jsem držel v rukou.

   ,,Hej, počkej! Pomůžu ti s nimi. Vím, kde je kabinet!" řekl jsem nejistě a odkašlal jsem si.

   

Zrovna, když jsem zapomněl, tak se mi znovu vrátila do mé hlavy. Další červený paprsek do šedivého života. Ale už jsem nemohl dopustit, aby paprsek pronikl až do mého srdce. Nechtěl jsem. Nechtěl jsem, aby někdo. Někdo, kdo by byl pro mě důležitý,  odešel z mého života.

   ,,No nic. Katashi a Emi. Zítra ve škole." řekl Tadao a šibalsky se usmál.

   ,,Tak zítra," odpověděla radostně Emi a zamávala.

   ,,Huh," odvětil jsem a vydal jsem se po zasněžené cestě.

   ,,Katashi! Počkej!" zařvala Emi a rozběhla se za mnou.

   ,,Potřebuješ snad ještě něco?" zeptal jsem se klidným hlasem.

   ,,Ne jenom...Máme stejnou cestu." špitla Emi a podívala se do země.

   ,,Ach. Jo promiň." dodal jsem a pokračoval v cestě.

( před rokem )

 

   ,,Tady vás mám!" ozval se hlas starší ženy za mými zády. Otočil jsem se. Byla to bývalá učitelka fyziky. Nyní učila ve druhé budově.

   ,,Ano?" řekl jsem otráveně.

   ,,Stejný, jako vždy. Říká se prosím." řekla povýšeně.

   ,,Omlouvám se." odpověděl jsem suše.

   ,,Od vás se zázraku nedočkáme. No nic. Pomůžete mi přenést ten velký květináč z kabinetu. Buďte tak hodný. Ano?" falešně se pousmála a namyšlenou chůzí odkráčela do ježibabského hnízda. Nemohl jsem nic jiného dělat,  než ji poslechnout. Nikdy nevíte, jestli vás neuhrane.

   ,,Tak tady to máte." vydechl jsem a položil květináč na zem.

   ,,To jste nemusel hned. Velice vám děkuji." řekla s úsměvem na tváři.

   ,,Huh. Nemáte zač." řekl jsem chladně a rychle jsem odkráčel z ježibabského hnízda.

     Budova, která byla zaměřená na umělecké směry, byla úplně jiná než naše. Stěny byly barevné a všude byly vyvěšené malby nebo nástěnka s fotkami.

,,Mají to tu teda hodně přeplácané. Dal bych raději přednost šedé." zamumlal jsem pro sebe a vydal se ke schodišti. Díval jsem se celou dobu do země, ale něco mi v hlavě řeklo, ať se podívám před sebe. Zase jsem jí uviděl. Tu červenou záři. Stála před první schodem, ale najednou jsem uviděl, jak se její drobná nožka podlomuje. Padala přímo ze schodiště. Rychle jsem se rozběhl a v poslední sekundě jí chytnu za ruku.

   ,,Jsi v pořádku?!" zařval jsem vystrašeně. Rychle jsem jí k sobě přitáhl.

   ,,D-děkuji...já....já...nevím co se..." koktala vystrašeně dívka a do jejich očí se tlačily slzy.

   ,,Neboj se. Už je to v pořádku. Měla bys být opatrná." usmál jsem se.  

,,Zase jsi mi pomohl. J-jak se jmenuješ?" zeptala se pořád ještě vystrašeně.

   ,,Katashi. A ty?" dodal jsem.

   ,,Ayano. Už mi můžeš pustit ruku." špitla a pousmála se.

   ,,Huh. Omlouvám se." vyhrkl jsem ze sebe a rychle jí pustil ruku. Najednou se Ayano začala nahlas smát. Její smích mě zahřál jak na tváři, tak i na srdci.

 

 

Cítil jsem impulz v mé hlavě. Mé srdce najednou neuvěřitelně hřálo. Pořád jsem si ale nedělal naděje. Hodně lidí ztratí kontrolu a skončí se zlomeným srdcem. Láska je zaslepená.

 

( před rokem )

 

   ,,Katashi?" ozval se dívčí hlásek za mnou. Pomalu jsem se otočil. Nemohl to být nikdo jiný. Její červené vlasy zářily v zasněžené ulici.

   ,,Ayano? Neutíkej nebo uklouzneš!" zrovna když jsem to dořekl. se jí podklouzla noha a padala přímo na mě. Chytnul jsem jí pevně do náruče.

   ,,Neříkal jsem ti něco? Jsi vážně strašně nemotorná." řekl jsem a ušklíbl se.

   ,,P-promiň mi to. Zase jsi mě zachránil. Chi." zasmála se Ayano a narovnala se.

   ,,Měla by sis dávat větší pozor. Snad nechceš aby se ti něco stalo." řekl jsem naštvaně, ale když jsem se podíval na její úsměv, roztál jsem.

   ,,Nebuď hned naštvaný. Přijmeš moje pozvání do kavárny jako omluvu a zároveň poděkování." ušklíbla se Ayano.

   ,,Huh? Od kdy holka zve?" zazubil jsem se.

   ,,Ach jo. Tak já půjdu sama, ale člověk nikdy neví, zda nebude náměstí pokryto ledem a..."

   ,,Dobrá, dobrá. Půjdu s tebou ale jen jako doprovod. Zvát se od dívky nenechám." vzdychl jsem.

   ,,Hmm." přikývla úsměvně Ayano a natěšeně vykračovala kupředu. ,,Pospěš si. Nebo přijdeš pozdě do školy. Schválně. Kdo tam bude první!"

   ,,Huh? Platí!" zakřičel jsem a rozběhl jsem se za ní. 

Od téhle chvíle jsem cítil,  že tyhle nepatrné drobnosti nás čím dál více spojují dohromady. Znali jsme se několik týdnů a cítil jsem něco, co jsem u nikoho jiného ještě necítil. Musel jsem se jí vyznat. Chtěl jsem s ní trávit každou minutu svého života.

 

 

( před rokem )

 

   ,,Podívej se. První Sněženky!" zajásala Ayano.

   ,,Vážně? Doufal jsem, že ještě nějakou dobu bude zima." řekl jsem zklamaně.

   ,,Máš moc rád sníh že?" dodala Ayana a s úsměvem na tváři se na mě podívala.

   ,,Je to nejkrásnější roční období." dodal jsem a podíval se jí do její krásných očí.

   ,,Vždycky jsem chtěla mít šedé oči." řekla a usmála se. Uhnul jsem rychle pohledem, když jsem zjistil, že se dívá přímo do mých očí.

   ,,Dívej! Tam jsou další!" zařvala a rozběhla se přes cestu.

   ,,Stůj!" zařval jsem a rychle jí chytnul za ruku. ,, Nebuď tak zbrklá! Málem tě přejelo auto! Co tě to popadlo?!"

   ,,Promiň mi to. Chci si je pořádně prohlédnout. Musím odevzdat půlroční malbu." řekla smutně Ayano. Zhluboka jsem vydechnul. 

( před rokem )

 

   ,,Tak co. Jak tvá malba dopadla?" naklonil jsem se k ní a lehce jí políbil na rty.

   ,,Nedostala jsem za ní žádné plusové body." řekla vesele Ayano.

   ,,Jak to?" nechápavě jsem se na ní podíval.

   ,,Profesorce se nelíbily Sněženky s červeným pozadím." ušklíbla se.

   ,,Čer...ehm nechápu." odkašlal jsem si.

   ,,Ty! Já to věděla, že jsi na její straně." zasmála se.

   ,,Ne, to ne. Ale proč zrovna červená?" zeptal jsem se.

   ,,Dalo by se říct, že v zimě je obloha šedá. Tak proč šedou nezakrýt nějakou krásnou barvou?" usmála se Ayano založila ruce na hrudi.

   ,,Hm. Zajímavé, ale nechápu to, promiň. No nic půjdeme?" pousmál jsem se a chytnul Ayano za ruku.

Bylo už šero, když jsem se vraceli ze školy. Nikdy jsem nenechal chodit Ayano samotnou takhle pozdě domů.

   ,,To už je v pořádku. Už dojdu sama domů." řekla Ayano a usmála se.

   ,,Ne. Co kdyby se ti něco stalo." odsekl jsem.

   ,,Neboj se tak o mě." zasmála se. ,,Prosím." žadonila.

   ,,Huh. Tak dobrá." vzdychl jsem a políbil jí do vlasů.

   ,,Takže zase zítra." dodala a pomalým krokem se vydala po cestě domů. Ještě naposledy jsem se ohlédnul za sebe a pomalým krokem jsem se vydal domů, ale najednou kolem mě projelo černé auto. Uslyšel jsem nejděsivější zvuk, jaký jsem kdy v životě uslyšel. Otočil jsem se rychle za sebe. Auto dostalo smyk. Mé srdce začalo rychle tlouct. Rozběhl jsem se přímo k němu. Byly to ty nejhorší minuty mého života. 

Ayano srazilo auto. Byl jsem vystrašený a bál jsem se k smrti. Když mi doktoři řekli, že bude v pořádku, tak si nedokážete představit,  jak se mi ulevilo. Z mých očí se hrnuly slzy. Slzy strachu ale i radosti. Netrvalo to ale dlouho. Měla menší krvácení do mozku a to jí způsobilo menší amnézií. Její poslední vzpomínka. Vzpomínka, kdy nastoupila na střední školu. Všechny její vzpomínky na mě, byly pryč.

 

   ,,Katashi. Mohu se tě na něco zeptat?" zeptala se opatrně Emi.

   ,,Huh? Na co se chceš zeptat?" řekl jsem vážným hlasem.

   ,,Nerada se dívám, jak se pořád trápíš a...."

   ,,Jdi prosím k věci Emi." řekl jsem výhružně a zastavil se.

   ,,Proč nemůžeš přijmout pravdu, že si tě nepamatuje?!" zařvala Emi a zaťala ruce v pěst.

   ,,P-proč? Protože..." najednou jsem se zarazil. ,,Zamilovala se do mě předtím a dokáže to i teď." dodal jsem.

   ,,Dobře víš, že je to hloupost Katashi." řekla naštvaně Emi.

   ,,Moje šála."

   ,,Huh? Chceš měnit téma?" zeptala se nechápavě Emi.

   ,,Ne. Vrať mi ji. Už musím jít." odsekl jsem chladně a natáhnul ruku.

   ,,Na! Klidně si jí vem!" zařvala Emi a hodila jí po mě a rozběhla se pryč.

Pomalým krokem jsem se brodil zasněženou ulicí a přemýšlel. Nechtěl jsem si to přiznat,  co říkal Tadao a poté Emi.

   ,,Minulost už nezměním. Musím na ní zapomenout." řekl jsem potichu do prázdné uličky.

 

( o den později )

 

   ,,Tak co Katashi? Co bylo?!" naléhal Tadao.

   ,,Huh? Co tím myslíš?" zeptal jsem se uraženě.

   ,,Ty a Emi. Je do tebe blázen. To ti garantuji!" zářil Tadao. Čím dál víc se přibližoval jeho obličej k mému.

   ,,Můžeš toho už nechat. Je to otravné." odsekl jsem a odtlačil jeho obličej svou rukou.

   ,,Ale no tak!" zazubil se.

   ,,Jdu se projít." řekl jsem naštvaně a vyšel jsem ze třídy na chodbu.

   ,,Ten idiot mi nedá ani po takové době pokoj. Když je tak posedlý proč si nenajde nějakou stejně pitomou nánu. S Emi by byli dokonalý pár. Jestli budou všechny holky jako Emi     tak je od srdce nenáv...." nadával jsem potichu pro sebe, když najednou do mě někdo vrazil.

   ,,To si ze mě děláš srandu ty...." nezmohl jsem se na jediné slůvku.

,,O-omlouvám se." špitla dívka s natahovala se po sešitech, které byly popadené kolem ní.

   ,,N-neomlouvej se. Nad něčím jsem přemýšlel a..... pomůžu ti." dostal jsem ze sebe.

   ,,Tohle musí být určitě jen náhoda."  pomyslel jsem si a podíval se jí opatrně na její modré oči.

   ,,Mockrát děkuji. Hned je jdu odnést do kabinetu." řekla a postavila se.

   ,,P-počkej. Ukážu ti kde to je." řekl jsem potichu. Snažil jsem se nekoktat.

   ,,Ne to je v pořádku. Vím kde to je. Ještě jednou ti děkuji." odpověděla Ayano a pomalu se začala vzdalovat.

Věděl jsem to. Nepomatuje si mě. Všichni měli pravdu. Minulost nelze vrátit. Už vím, co tím Ayano myslela. Ta červená barva, která zakryla šedé pozadí. byla ona. To ona vnesla život do prázdného šedého srdce. Dokázala změnit mou barvu. Byla moje barva. Červená barva života.

 

 

Naposledy jsem se podíval na vzdalující se paprsek červeného světla. Otočil se k ní zády a vykročil po nové bezbarvé cestě. Slyšel jsem, jak za mnou někdo běží. Najednou jsem uslyšel dívčí hlásek.

  ,,Katashi?!" pomalu jsem se otočil. Byla to ona.

  ,,Huh?" udivil jsem se.

  ,,Jmenuješ se tak? Omlouvám se, ale myslím si, že tě znám." řekla nejistě a dívala se mi hluboko do očí. Jakoby se dívala do mé duše.

   ,,A-ano je to moje jméno ale nikdy předtím jsme se nesetkali."  falešně jsem se usmál.

   ,,Ach. Omlouvám se. Nemůžu si vzpomenout." špitla smutně.

   ,,To je v pořádku. Jaké je tvé jméno?" zeptal jsem se.

   ,,Ayano." vyhrkla ze sebe.

   ,,Takže Ayano. Moc mě těšilo. Zatím na viděnou." řekl jsem s úsměvem na tváři.

   ,,Hm. Mě také!" rychle přikývla a šťastně se usmála.

 

 

Věřím že si najde znovu ke mně cestu. Věřím v to.


I Vy máte jedinečnou možnost poslat nám články související nějakým způsobem s Japonskem a jeho kulturou. Své články nebo příběhy zasílejte na sashiko@shirai.cz. Před odesláním si prosím zkontrolujte svůj text prosím před odesláním zkontrolujte, nebude procházet naší korekturou.

Komentáře

Pro přidání komentáře se musíte přihlásit.

1 2 3

avatar of lusyneczka
Uživatel
     
02.07.2016 10:20 | # 40

lusyneczka

Ano máš pravdu :) Za chvíli to budou pomalu 2 roky kdy jsem začala psát :) Sice tahle jednorázovka je trošku starší ale ne zase tak moc :)(Někdo za 2 roky by to dokázal rozhodně líp jako já. Spíš píšu delší příběhy než tohle xD ) Jsem strašně ráda že se to má jednorázovka líbila ^^ Moc si toho vážím :)

,,I když je život těžký a tvrdý, lidé by si měli vážit toho, že jsou vůbec naživu." - Yato, Noragami
avatar of Ghostass
Uživatel
   
01.07.2016 23:42 | # 39

Ghostass

Fakt pěkné, tipoval bych, že už máš s psaním co dočinění. Opravdu jsem to v té "televizi" v hlavě přehrával jako mangu :D Určitě máš hodně nakoukané nebo načtené, tedy dýchal na mě z toho takový pocit. Určitě nelituju, že jsem si na Tvůj příběh našel čas:))

avatar of MimiChan
Uživatel
   
01.07.2016 22:18 | # 38

MimiChan

Kawaii <3

Train je ako... Instantné cestoviny- Eva, Black Cat
avatar of lusyneczka
Uživatel
     
11.06.2016 13:45 | # 37

lusyneczka

Mockrát děkuji :) ^^ !!

,,I když je život těžký a tvrdý, lidé by si měli vážit toho, že jsou vůbec naživu." - Yato, Noragami
avatar of Me01
Uživatel
   
10.06.2016 14:41 | # 36

Me01

Úžasné málem jsem se rozbrečel :*

avatar of sacredgreed
Uživatel
   
15.05.2016 07:49 | # 35

sacredgreed

luxusní ;) :D přál bych si aby z toho byla při nejhorším alspoň manga ! jen tak dál :D :33

I love my dog , She is my best friend Viki :3
avatar of schrott1
Uživatel
   
10.05.2016 13:03 | # 34

schrott1

Krásné... jenom... přál bych si více barvitých popisů přírody... občas jsem nevěděl v jaké době vlastně jsem...

avatar of lusyneczka
Uživatel
     
08.04.2016 21:14 | # 33

lusyneczka

S tím já nic neudělám že se ti nelíbí použité ,,slovo/a" :D

,,I když je život těžký a tvrdý, lidé by si měli vážit toho, že jsou vůbec naživu." - Yato, Noragami
avatar of OrihalconLaCroix
Uživatel
     
08.04.2016 13:28 | # 32

OrihalconLaCroix

*Huh?* To mě neskutečně pije krev a kazilo to celý příběh.

Call me a FUJOSHI
avatar of finsliquid
Uživatel
   
31.03.2016 20:08 | # 31

finsliquid

Oh man, jako napsaná věc je to úžasné. Předělání do reality by bylo bohužel méně barvitější

avatar of lusyneczka
Uživatel
     
31.03.2016 18:43 | # 30

lusyneczka

Prosím tě, tohle by zvládnul napsat každý. Každý s fantazií zvládne něco napsat :) :D Och, omlouvám se. Do příště se to pokusím dodržet xD

,,I když je život těžký a tvrdý, lidé by si měli vážit toho, že jsou vůbec naživu." - Yato, Noragami
avatar of Original_Sakiss
Uživatel
     
29.03.2016 17:57 | # 29

Original_Sakiss

QQ... Potlesk autorce. :) Jsi šikovná. :) Jen bych příště tolik nevycházel z mojí life story. :D :(

-Original_Sakiss-
avatar of lusyneczka
Uživatel
     
26.03.2016 20:28 | # 28

lusyneczka

Tak to jsem vážně moc ráda :) Moc všem děkuji. Je to velká podpora pro mě a motivace :)

,,I když je život těžký a tvrdý, lidé by si měli vážit toho, že jsou vůbec naživu." - Yato, Noragami
avatar of Luckaolisykes
Uživatel
     
26.03.2016 17:35 | # 27

Luckaolisykes

Skvělé,naprosto skvělé.Úplně mě to pohltilo! c:

I will always love you - Uchiha Itachi ♥
avatar of Soph1X
Uživatel
       
25.03.2016 16:00 | # 26

Soph1X

Jedním slovem : " wau " . Úplně si to představuji v z animované formě. :) Klobouk dolů

Je pravda, že tvrdá práce ještě nikdy nikoho nezabila, ale já si říkám, proč to riskovat? Ronald Reagan

1 2 3