Aldnoah Zero (fan ficition) 2. část

Sashiko Matsuki

Autorka: Sashiko Matsuki

Korektoři: Není k dispozici

Vytvořeno: 15.05.2016 10:52
Kategorie: Články od uživatelů
Zobrazeno: 1133x
Komentováno: 3x

Nick na shirai: WhomsSolier

Název povídky: Aldnoah zero: Lesere Counterstrike

Díl 2 z ?

 

„Za Vers a kolonii Lesere!“ Zopakovali okamžitě energičtěji kapitáni, odhalující přitom své nadšení během salutace.

Ivan při pohledu na ně si vzpomněl na své dětství, kdy chápal tento elán jako lživý a nucený, jenže když to teď viděl, přestal tomu zcela věřit. Tato jasná jiskra, ta se nedá zasimulovat

„Tak já už půjdu, takže se tu mějte.“ Rozloučil se a zamířil ke dveřím.

„Hele kluci, omlouvám se vám, že jsem tu nemohl zůstat déle.“ Stihnul ještě dodat, než se dveře před ním otevřely a on vstoupil zpátky do chodby.

„To nic Ivane. Užij si to a čau.“

„Pozdravuj všechny a měj se.“ Rozloučila se s ním dvojice.

Když se dveře zavřely, kapitáni si sedli zpátky na svá místa a pokračovali v jezení, v pití a ve své původní konverzaci, než sem přišel Ivan:

„Kde jsme to přestali… Jo už vím! Pamatuješ si na ten večer před odjezdem naší expedice na Lesere?“ Převzal iniciativu Milan, když se jeho kamarád zdráhal promluvit a místo toho si vzal z krabičky další sušenku, hnedka mizející v jeho ústech.

„Ten večer, kdy jsem se pořádně ožral?“ Promluvil neslušně Jan s plnou pusou.

„Tvé úlety toho večera už nikoho nezajímají…“

„Dobrá stará léta. V té době ještě nebyl kapitánem, jen pouhý řadový námořník.“

„A já se snažil… hele, to je úplně mimo mísu!“ Kamarádsky se rozvztekal, ale hned hodil klidnější tón:

„Ivan se tehdy pohádal se svým otcem.“

„Oprav-?“ Zaujal Jana do takové míry, že mu zaskočilo.  

„Neznám detaily, ale údajně kvůli odjezdu. Původně měl zůstat na Versu a stát se novým císařem. Takhle o to privilegium přišel.“

„Místo něho moc získala jeho sestra. Proč se teda Ivan rozhodl toho vzdát?“

 „Nevím to určitě… vždycky mu šlo hlavně o národ, než jeho osobní prospěch. Nejspíš věřil, že jedině pod jeho přímým vedením dostane z expedice maximum, nebo...“ Milan na chvilku zmlkl a těžce polknul než pokračoval:

„…doufal, že se stihne včas vrátit.“

„Co je z toho pravda, nebo podle tebe pravděpodobnější?“

„Pravdu si nechává pro sebe, ale jak ho znám, tak trošku z obouch.“

„Kdyby mu šlo o moc, zůstal by doma a nikam nejel!“

„Pozor!“ Výrazně ukázal ukazováček Milan: „Tohle je omyl!“

„Pročpak? Na Lesere není nic, co by mu výrazně pomohlo…“

„A co vojenská pokročilá technologie?“

„Počkat, ty myslíš…?“

„Chtěl tam najít něco, s čím by mohl bez větších ztrát obsadit Zemi.“

„Lesernická flotila… Takže proto chtěl po nás co nejrychlejší opravu těch polozničených lodí a to všechny, takže…!“

„Dá se říct, že tato flotila, ač skromnější než původně plánoval, je ve skutečnosti invazní flotila.“

„Ale než jsme stihli lodě opravit, začala a skončila válka.“

„Proto je dobrá otázka, co chce teď dělat.“

„Přijel sem předčasně s neúplnou silou, aby následně zjistil, že jeho otec je mrtvý, u moci sestra  která chce jen mír a k tomu Vers prohrálo válku… vážně je to dobrá otázka.“

„Hlavně jak je na tom po psychické stránce. Teď se mi zdál docela se vším smířený, ale vždy si tolik přál válku se Zemí…“

„Ty sis toho nevšiml?“

„Čeho?“

„Jeho plné kapsy…“

„Jakou zrovna myslíš? Má jich trošku víc, než je typické pro plně vystrojeného vojáka.“

„Ta plná.“

„Jo ta… co je s ní?

„Do ní si dává jedině kapesníky, vždy vzorově vyrovnané, jenže teď to neudělal.“

„Myslíš si, že brečel? Vždyť neměl rudé oči!“

„Má kapky do očí…“

„Jo aha… další věc, kterou o něm nevím.“

„To je v jeho případě zcela normální, jelikož moc nerad mluví o svých soukromých věcech, natož s lidmi, jako jsme my.“

Jan se musel pořádně zamyslet nad dalším pokračováním konverzace:

„Máš pravdu… zrovna ne dlouho jsme s ním jako kamarádi. Dřív se nechoval takhle mile na své podřízený. No jo, kdy se začal chovat divně…eh…teda kamarádský?“

„Krátce po příletu na Lesere. Zhruba v době, kdy umřel Čajkovský a jeho lidi.“

„A objevila se jeho ženule.“ Jan si neodpustil malý vtípek s přehnaným slovíčkem “ženule“.

„Myslíš tu ženu, jak nám hodně pomohla s průzkumem planety?“

„Přesně tu. Viděl jsi je jak se chovají, když jsou ty dvě hrdličky u sebe!“

„Mě to teda nepřijde zrovna moc romantický. On viditelně trpí a ona má takový strašidelný obličej. Brr!“

„Dělal jsem si jen legraci… Milane, už jsem se tě chtěl od začátku na něco zeptat, ale nebyla žádná příležitost, jenže už to déle nevydržím: co uděláš, jestli si Ivan vybere nejhorší možnost a to jest zabije vlastní sestru a bude chtít převzít totální moc?“

Milana Janova náhlá změna konverzace nemile překvapila a tak potřeboval krátký čas se zotavit:

„Že se vůbec ještě na to ptáš! Řekl jsem ti už, že…“ Jan bez varování  rychle sklouznul po stole, aby svého kamaráda umlčel daním ruky na jeho ústa.

„Co blbneš!“ Promluvit složitě těžce zmatený Milan.

„Dveře!“ Vysvětlil mu vzápětí Jan, nelítostně zesilující svůj stisk, ač omylem, jelikož ztrácel rovnováhu u kraje stolu.

Dvojice párů očí, Jan již na zemi, pohledělo na zmiňovanou věc.

Ač velmi nepatrně, je vidět malá škvíra u podlahy, v tomto případě klidně i u země, ve zdvihacích dveřích, kudy odešel Ivan.

Ten na druhé straně si musel uvědomit svého prozrazení a tak odsunul nohu, která držela dveře jemně nad podlahou, a ty se již mohli úplně zavřít.

„Krucinál!“ Zařval vzteky Jan.

Chystal se vystartovat jako nějaký rozzuřený býk, aby včas chytil toho lumpa a napíchl na své parohy spravedlnosti, jenže Milan ho radši zadržel, než stihne provést nějakou pitomost: 

„Neblbni! Byl to jen Ivan.“ Překvapený Jan se na něj obrátil:

„Ivan? Neříkej to ani ze srandy!“ Co asi udělá velitel, jakmile zjistí, že jeho podřízení ho takhle pomlouvají?

„Žádné obavy, nic špatného jsme neřekli.“ Snažil se ho uklidnit Milan.

„On nám dá určitě po příjezdu nějaký hrozný trest.“

„Hele… viz, moje předchozí odpověď.“

„Zase dostanu to nechutné jídlo!“

„Posloucháš mě vůbec?“

„Trošku.“

„Tak mě poslouchej a neblbni!“

„Pohodě…už jsem v klidu.“

„Hele, vraťme se zpátky k původnímu tématu: můj názor ohledně Ivanova možného pokusu o převzetí moci znáš, ale já neznám tvůj…“Milanova poslední slova ztrácela na hlasitosti, když byl překvapen, jak se Jan lenivým pohybem, v puse samozřejmě další sušenka, vzdálil od stolu a přitom široce roztáhl ruce.

Modrá obloha se v pomalém tempu přeměňovala na oranžovou, ze vzdálených míst na horizontu začaly stoupat vzhůru husté černé dýmy, trávu na louce začaly polykat hladové plameny a vzduch se výrazně ohřál:

„Já si přejí jediné: nechť veškeří nepřátelé shoří na Zemi!“ Chtěl i po vzoru opravdových zlounů začít ďábelsky smát, jenže když se o to pokusil, kousky sušenky ho v krku natolik podráždili, že začal nekontrolovaně kašlat, až mu musel jít na pomoc Milan.

 

O několik chodeb dál se pomaličku šoural Ivan, mířící do hangáru.

Salutaci dvou námořníků v černých uniformách zcela ignoroval. Byl tak zabrán do svých myšlenek, že neřešil dění kolem něho.

„Takhle o mně přemýšlí?“

„Je to vůbec možné takhle mě pomlouvat za zády?“

„Jsem snad hrdina Versu, tak proč mi toto dělají?!“ Mluvil sám se sebou, mezitím co míjel další jeho podřízené.

Ve stejnou chvíli, kdy Milan zeřvával Jana za přehnané zvýšení teploty v simulátoru, přišel do liduprázdného hangáru.

Za normálních okolností by tu byl půl tucty inženýrů a natěsnaná v malém prostoru trojice menších stíhaček, která však byla dnes nahrazena jedním větším transportem. Jen tak tak se tu vešel se svými obrovskými křídly. Ve vesmíru byla tato křídla zcela zbytečná, ale jedná se o univerzální typ, takže může létat i v atmosféře, jenže ani v jednom nijak zvlášť neexceloval.

„Kde jsou?“ Zeptal se nervózně, čekající na pilotku a ozbrojený doprovod a radši si znovu zkontroloval čas.

Byl tu ještě brzy, ale jestli se tu ještě chvíli zdrží, nestihne přiletět na Vers včas.

Ze stínu skeneru pro letouny, do teď se skrývající, vystoupila drobná dámská postava, oblečená do silné vrstvy zbroje, která majitelku velmi dobře chrání i před silnou explozí.

Kdyby nedržela v levé ruce svou inteligentní tříkilovou helmu, málokdo by dobře odhadnul její pohlaví.

Ivan odmítal se na ní podívat a tak se dívčina zastavila pět kroků před ním a dále jen na něho zírala.

Reagoval z pravidla na tuto osobu ošklivě a někdy až přehnaně, takže tím pádem mlčení je ta nejslušněji forma, co vůči ní kdy projevil.

„Co se děje?“ Nezvládnul jí déle ignorovat.

Následovala chvilička ticha a potom odpověď:

„Tentokrát jiná otázka?“ Probudilo to u ní nepatrný úsměv.

„Proč se tak usmíváš?“

„Co si myslíš?“

Že jsi otravná.“ Její následná reakce ho znervóznila:

„Tak si mě měl rovnou zabít a měl bys ode mě nadobro pokoj.“

Ivan v její přítomnosti vždy cítil divný tlak u srdce a teď tomu nebylo jinak. To je určitě z toho důvodu jakým způsobem jí prvně potkal.

Jedna nepatrná myšlenka mu probudila před očima na malinkatý okamžik strašlivý obrázek z minulosti s nemálo krve na popředí z jeho vlastních mrtvých lidí a uprostřed toho všeho byla tato “obluda“.

Stačila jen chvilička, aby se začal třást a chytat za ústa.

„No tak, no tak. Snad sis na to zase nevzpomenul?“ Pokusil se odpovědět, ale ucítil na jazyku odpornou pachuť a tak veškeré své úsilí zaměřil na odvrácení vyvržení obsahu žaludku.

Dívka se nemálo bavila nad trápením Ivana, až se její úsměv změnil na smích:

„Vy lidé jste tak slabí! Nebo snad jen ty jsi?!“ Takovou zábavu ona velice ráda a vždy jí to procházelo, tentokrát však nashromáždil dostatek odvahy:

Chytil jí za ruku a přitáhnul blíž k sobě. Ve stisku ucítil ledovou kůži, jak sáhl přes část falešného obleku.

„To snad už stačí! Uvědom si své místo!“

„A co uděláš? Potrestáš posledního žijícího zástupce svého druhu?“ Ano, tato osoba není uprchlíkem ze Země, ale rasou jenž vytvořil Aldnoah. Bohužel pro ni, již posledním žijícím jedincem.

 

Před 32 měsíci:

Z můstku se zcela vytratila původní energie, která přišla po prvním snímku zelené planety Lesere na největší displej v místnosti. Od té doby již uplynulo čtyři dny. Za ten čas se stihlo přistát na povrchu, vyslat týmy do širokého okolí a prozkoumat velkou část planety, jenže až na početné ruiny a nějakých odolných rostlin se nepodařilo nic najít.

„Všem jednotkám, nahlásit situaci.“ Rozkázal první poddůstojník, jakmile Ivan si to po sté vyžádal. V této době byl ještě netrpělivé dítě, které se nemohlo dočkat dárků.

„Hlásí se jednička. Všude plno zřícenin, nikde ani stopa po nějaké umělé energii a nikde nic použitelného.“

„Dvojka, hlásíme nulový úspěch.“

„Tady trojka, nemám o nic lepší zprávu, ale budeme se dál snažit.“

„Tady James ze čtvrtého průzkumného týmu. Zrovna jsme náš čtverec celý prozkoumali a bohužel nemůžeme povědět o žádném pokroku. Vracíme se zpátky na loď.“

Druhý poddůstojník se otočil k Ivanovi, sedící na kapitánském křesle:

„Druhý, třetí i čtvrtý prapory hlásí totéž.“

Zástupce kapitána, sledující celou dobu naštvanou reakci Ivana se rozhodl promluvit:

„Ať všechny jednotky začnou prozkoumávat okolí měst!“ To však hned zamítl princ:

„To nemá žádný smysl. Jestli je na této planetě něco, bude to zajisté v ruinách!“

„Ale pane, sám slyšíte, že nikdo nic nenalezl!“

„To mě nezajímá! Ať začnou prohledávat pořádně!“ Ivan udeřil do dřeva, jen o kousek od klávesnice, aby ukončil hádku mezi ním a zástupcem kapitána.

„Co pátý tým prvního praporu? Stále se neozvaly?“ Vzpomněl si.

„Ne pane. Máme do jejich poslední známé polohy vyslat hledací tým?“ Odpověděl mu první poddůstojník.

„Netřeba, vydám se tam osobně.“ Unáhlené rozhodnutí vylekalo všechny na můstku:

„To nesmíte!“

„Nemáme žádné další masky a i s ním to může být dosti nebezpečné!“

„Prej půl hodina pobytu venku nikomu neublíží. Pátý tým by měl být deset minut běhu odsud, což mi dává třetinu času je najít. Nic neříkejte, už jsem se rozhodl!“ S těmito slovama opouští můstek a o chvilku později i samotnou loď.

Do jeho obličeje udeřil teplý vzduch a během prvního jeho vdechnutí pocítil škrábání v krku, ale nic hrozného, co by nevydržel.

Kdyby nečekal další hlášení, tak by bez váhání vypnul komunikátor, aby nemusel poslouchat otravný hlas, jak ho žádá, aby se okamžitě vrátil na loď.

„Nepřijel jsem sem pro zklamání! Musí tu být něco použitelného! Musí! Musí!“ Povídal si furt dokola nahlas, těsně míjející početné trosky prastarých budov poměrně rozlehlého města.

Na první pohled se zdálo, že tu proběhla kdysi velká válka, ale při bližším pohledu na velký počet krátérů a děr musí být vycvičenému oku očividní, že žádná zbraň by toto nemohla udělat, ale meteority.

Došel tam, kde se naposledy ozval pátý tým.

Věděl hodně dobře, kam šli, podle hlášení, ale co se již skrývá v téměř neporušené budově, to již netušil.

Odhodlaně se vydal dovnitř. Patra nad zemí se jevili zcela prázdně a tak se rozhodl jít rovnou do podzemí.

Procházel, hledal, prozkoumával, osvětloval, prohledával… ale jeho lidi pořád nikde.

V jedné z mnoha místností, již poměrně hluboko od povrchu, našel pod silným nánosem prachu řídicí panel.

Svým oprávnění Aldnoahu ho bez problému aktivoval.

„Vidíte to! Vidíte to! Je tu pořád něco funkčního!“ Promluvil do komunikátoru, ale jediný zvuk přicházející z něho byl jen šum a praskaní.

Zklamaně jej vypnul, ať nemusí poslouchat tyto otravné zvuky.

K obavám není žádný důvod: přes velký počet poschodí se signál prostě nedostane.

Různě pohyboval rukama a nově ukázané informace si pečlivě přečítal. Utápěl se v tom natolik, že ztratil pojem o čase a jeho plíce se dostávali do bodu, kdy tkáň nenávratně ztrácela schopnost normálně fungovat.

To mu nijak nevadilo… teda ne v tuto chvíli.

Dočetl se o nějakých lodích, ukrytých v podzemí, ale že jsou příliš poškozené na bezpečný let, proto je původní obyvatele nechali někde ukryté.

Místo, Candenferdelt, ve kterém by měly být tyto lodě, vůbec neznal a neměl ponětí, kde se to nachází a tak chtěl o tom zjistit víc, jenže bez varování proletěla kulka ze stropu rovnou do panelu, jen o kousek minula vystrašeného Ivana.

Ten se velice lek, až uskočil dozadu. Ještě musel ze sebe rychle setřást rozžhavený kousky z panelu, které na něho vletěly a chtěly se propálit skrz oblečení do kůže.

Následné opětovné pokusy zapnout panel nevyšly.

Pověděl prosté slovo a hned další.

Rozčílený Ivan za zničení jediného nalezeného zdroje informaci vyletěl z místnosti a běžel o patro výš.

Jeho krev vařila do závratných teplot a již to nemusí být zcela metafora.

Když došel do velké místnosti, obsahující rozměrnou techniku plného prachu a kabelů o různých velikostech, nikoho nemohl najít, ani díru v podlaze, ačkoliv se jednalo o místnost přímo nad panelem.

V tomto momentě vyčerpaně sjel po šedivé zdi na ledovou podlahu.

Těžce funěl, o něco méně kašlal a musel si podpírat svou čím dál těžší hlavu.

Až nyní si uvědomil svojí kritickou situaci. Chvilku by to jeho tělo vydrželo na tomto otráveném vzduchu, ale on tu již byl o půl hodiny déle, než mu bylo povězeno jako bezpečná horní hranice být venku bez masky.

Ten krátký sprint, co nyní absolvoval, mu natolik zatížilo zničené plíce, kdy již nemohl jít zpátky ani dál.

Na jedovatých plynech je nejhorší to, že se do poslední vteřiny nijak zvlášť neprojeví a potom je již pozdě…

„Kde jste kdo? Moje jednotko! Jsem tady!“ Zařval z plných plic, jenže co mu vyšlo z úst, bylo jen nesrozumitelné tiché pískání.

To ho přinutilo ještě víc kašlat.

Začal ztrácet zrak, v uších začal slyšet neexistující zvuky a celá hlava chtěla explodovat.

Bez masky sem vletět. Proboha! Jen mladý a blbej by to udělal! Nebo ještě lépe řečeno: nezkušený a zoufalý!

Tolik si přál pomoc svému lidu, že nakrátko ztratil sebekontrolu a dostal se do této bezvýchodný situace.

„Proboha! Já jsem tak blbej!“

Před ním proletěl nějaký rozmazaný stín. Zrak mu již nedovoloval rozeznat pořádně ani barvy, natož tvary.

„Počkej, jsem tady!“ Jen další nesrozumitelné pískání.

Stín se jen nakrátko zjevil a zase zmizel.

Žádná očekávaná pomoc ze strany toho stínu nepřišla jako kdyby ani nebyla… co když si jí jen vymyslel?

Až na ty různorodé rušivé zvuky ve vysokých tónech nic jiného neslyšel.

Následovalo poslední nadechnutí, než se průchod k plicím uzavřel. Tím tělo zabránilo dalším vniknutím škodlivým látkám, avšak zároveň odsoudilo sebe samo k udušení.

Ivan se různorodě smítal, marně se snažící nadechnout, ale neúspěšně.

Čím víc bojoval, tím víc ztrácel čas, jelikož rychleji spotřebovával to málo kyslíku, co mu ještě zůstávalo v krvi.

Na takovou základní věc, co se učil ve škole, že v takové situaci se má zklidnit, si na to vůbec nevzpomněl.

Veškeré své úsilí vložil do obnovení dýchání, jenže jeho vlastní tělo odmítalo mu vyhovět. Automaticky se zablokovalo proti jeho vlastní vůli a stejná vůle přece nepřinutí k otevření průchodu.

Po krátkém boji spadnou ruce bezvládně na klín a veškeré běsnění končí.

Mozek pro svou vlastní záchranu krade kyslík všem ostatním orgánům, aby si pro sebe získal aspoň minutu navíc.

Ještě nepřišla smrt, avšak srdce již buší neznatelně, mozek vypíná část svého chodu, ale bez obnovení přísunu čerstvého kyslíku to stejně nemá smysl.

I když mozek vypíná co se dá, uzavření dýchacího průchodu stále přetrvává.

Třetí minuta v bezvědomí. V krku se povoluje tlak, avšak nedochází k nadechnutí.

Nebezpečně se blíží hranice, kam je schopno ještě tělo přežít bez poškození, dál už následuje odumírání buněk po celém těle a poté přijde smrt…


I vy máte možnost zaslat nám svoje články. Upozorňujeme však ale, že tyto články neprocházejí korekturou od shirai.cz a za jejich kvalitu tedy ručí sami autoři. Články zasílejte  na e-mail sashiko@shirai.cz

Komentáře

Pro přidání komentáře se musíte přihlásit.

avatar of bratrstvoNODKane
Uživatel
   
03.07.2016 19:18 | # 3

bratrstvoNODKane

Kedy bude pokračovanie ?

avatar of diaram
Uživatel
   
19.05.2016 15:50 | # 2

diaram

úžasné :) ďakujem

avatar of Soph1X
Uživatel
       
18.05.2016 06:00 | # 1

Soph1X

Super :) Díky

I'm not stupid. I'm just too lazy to show how smart I am. Hyouka, Oreki Houtarou